Dům otcovský je zlatý dům,
byť byl jen chudou chatkou.
Tys naším domem otcovským
a zároveň’s v něm matkou.
Byl jednou jeden bujný syn,
ten od otce vzal podíl,
vzal hůl a dal se do světa
a za rozkoší chodil.
Se světáckými soudruhy
pil, tančil, besedoval,
až všechen statek promarnil,
až dopil, dohodoval.
Pak, prázdnou kapsu, srdce též,
soucitnou duši hledal,
vzpomínal na dům otcovský
a zamyšlený sedal.
A musil černé bravy pást
u bezcitného pána,
i bravům svojím záviděl,
když neměl jísti z rána.
Jak dobře se měl u otce,
kde všeho hojnosť byla!
A lítosť velká, upřímná
mu srdce naplnila.
I řekl: Vím, co udělám!
K tatíčkovi se vrátím
a odprosím jej horoucně
a kolena mu schvátím.
A byla radosť veliká,
že syn se vrátil domů,
matička hody strojila
a otec slzel k tomu.
Ó Matičko, též promiň těm,
kdo svést se dali chtíčem,
a otcovský dům otevř nám
tím zlatým petrklíčem!