DÍK.

Pan Choiseul kdys vybíd’ Palissota, Aristofanův laur si získat směle a s bičem satiry a kordem vtipu jít na tu zvláštní společnost, jíž v čele

je Rousseau, hnusný komediant citu, ď Alembert spustlík, Diderot, ten cynik, a mrskat je, bít plytké pravdy jejich, ideje špatné, státu nebezpečné,

učení bludná, která v mladých hlavách zvlášť povážlivým stávají se kvasem – vtip jedině a satira jen může s hlav jejich strhat nepravdivý nimbus

a vystavit je na posměšný pranýř Paříže celé, dvora ba i světa. On, Palissot, hned poslech’ a hru složil „Mudrci“ zvanou. Bože, ti jej sprali!

Teď bude jinak. Choiseul je tady a představí jej jí, té všemohoucí, té nedostupné panovnici Štěstí, markýze Pampadour. A všecko přijde:

prebenda tučná, úřad v lesku dvora i členství Čtyřiceti Nesmrtelných... A madame Pompadour mu uštědřila milostný úsměv, jeden z nejluznějších,

jež vůbec měla – načež kývla rukou, a její nosítka zas dále plovou – a to je vše.. Já, Machar, vzal to chytřej!

Já oděl jsem se v černou řízu Husa a řezal pátery a špinil církev – a to se v Čechách vždycky rádo slyší, zvlášť výská student, když se špiní „káťa“,

to zbavuje ho jaksi povinností... Ó, madame Pompadour, já na Vás kýchám! Mé knihy „jdou“ – jsou drahé jako šafrán – Šimáček platí tučné honoráře,

i Herben musí za feuilletony klopit! Čtu starou bajku za čtyři sta korun – a filištýni by se umačkali po Kocourkovech, pokrokových Lhotách.

Mám krásné služné z milionů banky, mé římské výlety se platí zlatem... Já dovedl jsem býti prozíravým: Na všechny strany svištěly mé střely,

jen Zlaté tele s úklonou jsem minul. A Helios mi žehná zlatým deštěm, pan Taussig ráčil vlídně se mnou mluvit a thateleben Stránský gratuluje...

Ó, Palissote! Hloupý Palissote!