Nezastírejte závoji mou duši,
zrak necloňte mi barevnými skly –
cos nesmírného moje hloubka tuší,
co vaše zámky před ní uzamkly.
Ó vesmíre! Ó záblesky! Ó světy! –
Vás nikdo nesmí skrýt před žízní mou!
Čím jsou mi bible, rity, amulety?
Chci kupředu! Výš drahou nadhvězdnou!
Pout nesnesu! Vždy vstanu, stokrát zbitý,
a nešlapaných dosud hledám cest.
Já neuznávám žádné autority:
Jen, co je ve mně psáno; pravda jest.
Ty stále slibuješ, že světů dobudeš
a rozluštíš vše záhady a klamy –
a stále vůkol roste blud a lež,
a tvoje pravda stále za mlhami.
A já chci žít a milovat a jásat
a já chci vidět, objímat a vřít,
já nudu světa s ramenou chci střásat,
chci rájem chodit, zpívat, hrát a snít!
Ty stále slibuješ, že světů dobudeš,
že roztrháš vše závoje a clony –
já věky stát mám, jato v tmavou věž –
a kolem kráčí slunný máj a vonný!...