Jak hrom když duní z dálných horizontů,
jak sopka když se chystá do revolt,
tak v duši mou dnes hřímá od Clermontu:
Deus lo volt! Deus lo volt!
Z úst bojce, kněze, mudrce hlas ze srdce a do srdce
hřmí: Bůh to žádá! Bůh to chce!! –
A touha zářivá po cizích obzorech,
a žízeň palčivá po dálných prostorech,
a prosba udatná, potupné jarmo shodit,
a hrozba nezvratná, hrob svatý vysvobodit,
a opojený sen: na minaretů výš
zasadit v slávy den triumfující kříž,
zřít Sion navrácený a v krvi Saraceny,
ve vlnách Jordánu mít duši zkoupánu,
přeletnout planiny, ocean probřísti,
vrátit se v otčiny v zlatě a kořisti –
anebo padnout tam, vzletěti k výsotám,
kde Saraceny nezvrácený, září věčna chrám...
Duch svatý vane – kdo mu velí odkud, kam?
A na jeho křídlech, jak ptáci když letí v jih,
jsou neseny davy do krajů posvátných.
Má duše z plání ledu a zimy letí za nimi a s nimi.