Co tátové odtáhli na vojnu,
jež divoce vraždí a zuří –
vy hrajete na cestách svoji hru,
jak nic by vám nebylo do vražd.
Nech staří si vyřídí účty své...
Vy dítky jste nového světa,
vám budoucnost v červáncích září,
věk zlatý, jenž ráj vrátí světu...
Ó nešťastní! Neznalí sudby!
Vy děti jste vrahů a sobců,
již povrhli božstvím, vírou i láskou,
již ztratili vznešenou jednotu lidstva
a zvráceni v sobě jen rozvraty seli
a zmrvili půdu světové válce!
Vy neřest jich nesete ve svojí krvi
a kletbu jich činů ve svojich kostech!
Vy otrávený jenom dýcháte vzduch.
Žel ani nejslavnější fanfáry míru
mír nemohou přinést do vířících duchů,
do bouřících srdcí a hněvivých zraků.
Tak hluboko, hluboko zarostlé v lidstvu
jsou kořeny záští a zloby.
Pět století rostly, co Evropa zpupně
se vymknula z otěží Kristova Petra
a v svobodný dala se běh jak kůň, když
se splaší a o závod s větrem,
své opratě strhav a překotiv pána,
se divoce v lidnaté ulice pouští
a děsí a šlape a drtí a deptá,
až zpěněn a vysílen v krvi své klesne.
Ó Evropo, splašený oři!