Kam jsi to zabloudila, duše má! Jsou vlastní oči tvé to v tvojí hlavě? – Hvozd všemi haluzemi děsí se, a vzlyká, když vjezd svůj slaví do něho noc vichorná.
To není jedna noc! Tu vchází nocí sto, – či jsou to syni Adama? – a v jejich očích doutná záští pekla! A jdou – a klekají – pod černým oltářem a spínají své ruce kostlivé a šepcí:
„Buď, Antikriste, zdráv! Ó jak jsi krásný! Jak Lucifer, když padal v bezdno záště! Ó padej! Padej!! – Rozpni křídla dračí, ať máme čeho chytit se, letíce v noc!“
A ten, jenž na oltáři stál, jim v šíje zaryl nohu a zdvihl trojhran ďáblův: Přísahejte!! – Jak hlasy těch, jež záští ještě v hrobě vzbudilo, zněl chropot jejich: Pomsta Bohu! Pomsta Bohu! Pom-
Rty jejich zakrvácely se v skřípotu a prsty kostlivé se v kámen vrývaly. Tu Žena Hanby vstoupla po jich tělech k oltáři a černé hostie jim dávala, řkouc: To je Satan! – –
Co nesou to? Můj Bože – co to nesou?! Kříž! Na něm Spasitel! Kříž! Na něm Bůh! V střed sluje pohodili jej a plili naň – Jak roste požár lesů! A jak roste záští! – –
Já křičet chtěl. Strach podrazil mi nohy, a Hrůza vlasy havraními zadrhla mi hrdlo. Zášť šílená! – V skráň svatou kopali a mrzkým čelem bili v trní božské hlavy.
Kladiva živá – tloukli temeny do hřebů Jeho rukou, až proryly se hřeby tělem, zdola prolezly. Krev jejich crčela naň. Kristus hleděl slzami, a oni padali mu k bokům – mrtvoly.
Pán vstal, vzal na ramena kříž svůj a zbrocen krví vyšel v Kalvarii světa. Já za Ním potácel se ven a umdlen venku kles. V tmu za Ním hleděl jsem. Tmou svítil Jeho kříž!
Má duše byla chrám, jenž okny dlouhými zář dýchá v noc a úpí žalmem adventním..., Ó rozvazujte zvonům jazyky! Už advent dochází! Bůh přichází! – Ó zvony! Zvony!! Zvony!!!
Cookies on Poetry Cove