Mám laur a slávu; přec má tvář se dlouží
a trpce dolů křiví se mé rety –
vždy nazpět k vlasti, duše k vlasti touží.
Vy voláte, bych potupen a kletý
se vrátil ve jhu, provaz na své šíji –
však neznáte mne, tyrani a skety!
Buď jako vítěz vejdu v Signorii,
neb vůbec nechci Florencie spatřit.
Hle, kde jen slunce, hvězdy záři sijí,
já všude vlast mám a mám s kým se bratřit,
jeť všude Bůh, jehožto stopy hledám –
ty vaší klatbou nedají se zatřít!
Jsem vlasti víc než ona mně.
Svou čest jí nedám.