On zbožňoval ji. Byla jeho modlou. A v kráse mládí jemu umřela. Tu první knihu svou a poslední, horoucí verše, celou svoji slávu,
jí vložil do rukou a spustil v hrobku. Těch veršů neměl nikdy nikdo čísti, těch cizí oko nesmí zneuctit, toť svatá oběť velké jeho lásky,
jež, nesmrtelná, přes hrob líbá věčnost. Nad hrobem dlouhá, smutná plynou léta. A básník zatím sahal po paletě, v andělských pózách maloval svou lásku.
Až jedné noci měsíc plný planul a básník vzpomínal své mrtvé milé a vroucích slov, jež při měsíci šeptal, když, hovoře s ní, bloudil stinným parkem,
své knihy vzpomněl, živé pohřbené, a sloky její v luzné viděl kráse, že celá země nezná takové. Tu stanul Satan u lože a pravil:
Ó, škoda krásy, živé pohřbené. Takové nezřel svět a nespatří! Škoda těch laurů v hrobě vadnoucích! Vzkřis svoji krásu! Vyrvi dílo hrobu!
A anděl pravil: Co jsi obětoval, jest obětováno a patří Bohu. Nesahej na to rukou, co je mrtvých! Jen za hrobem je pravá nesmrtelnost.
A ďábel pravil: Zemřelé nech spáti! Co zemřelo, je pouhý prach a popel. Nesmí se nikdy vázat živý s mrtvým. Ty ruce zetlelé se rozpadají!
Vyrvi z nich dílo života a síly! Prach patří zemi, duch vsak patří lidstvu. A anděl odcházel, prst zvednuv k nebi. Do rána básník v horečce se zmítal,
vždy v kráse větší plála jeho kniha a obdiv světa ze všech úhlů hřímal. Za jitra vstal a otevřít dal hrobku a z rukou zetlelých své dílo vyňal
a z temnot smrti životu je vrátil. Leč laur, jejž sklidil, hořknul víc a více a z každé stránky knihy svojí četl: „Tys utrh’ jablko stromu poznání!
Tys odnesl Bohu oběť s oltáře! Tys lásku svoji zapřel nesmrtelnou! Pro slávu lidskou slávu pohřbils nebes!“ A stín už s jeho líce neprch’ nikdy.
Cookies on Poetry Cove