Navštívil jsem ondy ďábla. Na stole měl konev kávy, (pekelnou jí hasil žízeň), okuláry na nose.
Hrbatil se za stolíkem, na stolíku samé listy, popsané a nepopsané, v kalamáři žluč a jed.
Ptám se: Čerte, co pak děláš? Úkosem z pod brejlí mrskl, vypláz jazyk, oblízl se: „Anonymní píšu list.
Čert by běhal po kostelích, po domech a po hospodách, aby dělal všude peklo, – pane, já jsem na to káp!
Při kafé si v suchu sedím, kouřím svoje šustrkubo, ocasu mi nepřiskřípnou, – vyběhá to listonoš.
Ondy vidím mladý párek: Jak hrdličky cukrovali, chystali se na ohlášky – počkej, já vás požehnám!
Napsal jsem mu drobné psaní, že ho šidí holubička, jak pak teprv bude pozděj’ – a hned bylo po svatbě.
Jí jsem napsal levou rukou, že jí pomluvila teta, ona šla jí nadat za to – ženská vojna hotová.
Byly křiky, hádky, soudy, rvanice a sebevraždy, pomluvy a podezřívky, přísahy msty do smrti...
To však jest jen „drobná“ práce. Člověk musí pokračovat s pokrokem a s duchem doby, pracovat i „ve velkém“!
Nač pak máme redaktory, Pozory a Revolvery, Hlasy Židů, Prdy, Smrdy, vůbec pokrokový tisk?
Nejradš píšu o farářích. To se vždycky čítá rádo – a čím lži jsou divočejší, tím jdou více na dračku.
Člověk vždycky rád to slyší, že i vyšší páni hřeší, že se tamto tento toto, že on není lumpem sám.
Zvláště mládež má to ráda, – když to mohou jiní, jiné, proč pak ty ne, Augustine – proč být lepším, poslouchat?
A tak roste moje říše, dušiček mám plné rance. Proto nade vše si chválím anonymní dopisy.
Ó jak dobře pracuje se za pomocí c. k. pošty, s muži péra pod ochranou redakčního tajemství!“
Cookies on Poetry Cove