Fialek vůní dýše svět,
jdou petrklíče, třešní květ,
je pampelišek plná pláň,
svět každý keř a každá stráň,
jen jeden chrástek nejde sem,
nezkvétá, neplá – chrysanthém.
Aj hleďme, k zářným letnicím
pivoňky v plášti hořícím
se vzňaly ze zeleně trav
jak veských dívek zdravý dav –
leč bez květu, tak chud a něm,
stál nevšímán stvol chrysanthém.
Tu v cudné kráse vznešené,
šly lilje, v atlas oděné,
šly do chrámu, šly k slavnosti,
kol svatých stály v jasnosti.
Kdo bez poupat dál patřil v zem,
byl chomáč chvějných chrysanthém.
A potom k tancům, na hody
šly vábných růží průvody,
v hedbáví žlutém, v sametu,
motýly a med na retu –
jak popelka dál se svým snem
stál v koutku keřík chrysanthém.
A potom davy slunečnic
vypjaly k nebi zlatou líc
a pyšně stály na slunku
jak obři, zlatou korunku –
leč v prostém šedém hávu svém
se krčil dál keř chrysanthém.
Až jeseň zvlhla zasnilá
a v rubáš květy zavila
a plameny jich zhasila –
tu teprve se zjasnila
a nad hroby se brala v sněm
nádhera zkvetlých chrysanthém.
Do jíní třpytných babích let
vznášely hořící svůj květ
a vzpomínaly spanilé
na květy dávno vyžilé.
Svou sílu k žití v čase zlém
si uchoval květ chrysanthém.