Tak zatarasen, osekaný
náš strom má růst jen ve stínu,
má nosit plody sladké many
pro cizí hostinu.
Kmen druhý stojí na výsluní,
v trávníku parku, zalíván,
korunou vzneslou hrdě trůní
jak velitel a pán.
Však tebe tlačí do zákoutí
už dlouhá, smutná století,
bys nemoh’ krásy rozvinouti –
šíp často proletí.
Však přece rosteš, pevně svíráš
zem rodnou svými kořeny
a silné větve rozprostíráš,
v zář nebe vnořeny.
Do dálky vůně tvá se ztrácí,
mohutný vzrůstáš jako lev,
a přilétají nebes ptáci,
by slyšeli tvůj zpěv.
Jen uchovej svůj zdravý kořen,
přerosteš zášť a soka hněv,
a až se skácí, věkem zmořen,
ty dáš mu dřeva na rakev.