Pojď, modrooká dívčino!
Ty’s moje štěstí jedino,
pojď do německé otčiny
a zanech české rodiny!
A matka praví: Nechoď tam!
Víš, jedinkou tě v světě mám,
a v kraji, kde kdo zrodí se,
tam nejlépe i shodí se! –
Šla přec. Šel nebem měsíček,
šli kolem měst a vesniček,
šli přes hory a přes doly,
až došli v švábské údolí.
„Zde počkej, milá, u cesty,
opovím příchod nevěsty!
Já zajdu ke své rodině
a navrátím se v hodině.
A milá tiše usedne. –
Už zahořelo poledne,
den ochládl, noc nastala –
dál čekala a plakala.
Ach, dívko, dívko spanilá,
teď ráda by se’s vrátila,
jeť věrna přec jen otčina –
však smála by se dědina!
I sedí dále u cesty. – –
Ty modré oči nevěsty
jsou plny rosy – na květy
jsou samým žalem zaklety.