Často jsem, Bože, volal k Tobě:
Ó dej mi perlu, po níž lkám!
Bez ní radš chtěl bych býti v hrobě,
bej mi ten zářný drahokam!
A Ty’s ho nedal – a já poznal,
že byla treta skleněná;
že dobrý jsi, já vděčně doznal
a vroucně pěl: Buď vůle Tvá!
Často jsem, Pane, volal v trýzni:
Ó veď mne v jiný slunný kraj,
po něm má duše celá žízní,
otevř mi zamčený ten ráj! –
Nebyl to ráj, bylo to peklo,
má duše nyní již to zná,
a srdce mé zas vroucně řeklo:
Buď vůle Tvá! Buď vůle Tvá!
Často jsem potkal krásné líce
a z hloubi buše úpěl jsem:
Bez ní já nechci žíti více,
ó Bože, spoj mne s andělem!
A minul čas – já zřel je znova –
to že je dávná láska má? –
A šťasten, volný šeptám slova:
Buď vůle Tvá! Buď vůle Tvá!
Co dáš, to dáš – já beru s díkem,
co díš, má duše uvěří,
kam pokyneš, já spěji mžikem –
kuřátko za svou mateří.
A blaze je mi pod Tvou rukou,
můj duch se v Tebe vylévá,
a mého srdce tepy tlukou:
Buď vůle Tvá! Buď vůle Tvá!