U brány stojí poutníček
a sklíčen klepe na ní.
Je celý ušlý, zlačnělý
od svého putování.
V lese naň vlci čekali
a zbojníci jej zbili,
teď prosí, čím se občerstvit
a odpočinout chvíli.
Tak stojí bídná dušička,
když den se tmí, když ráno,
a volá: Otevři se mi,
ty nebeská má bráno!
Ty dobrá, milá Máti má,
ty poznalas mou bídu,
ach otevři se do kořán,
ať k odpočinku přijdu!
Jen pohleď na mne: Rána jsem!
Vlk hřích mne těžce zranil!
A nenašla jsem, kdo by mne
byl proti němu bránil.
Však potom v hříchů vyznání
a v slzách jsem se kála,
o jedno prosím usmání,
bych sobě nezoufala!
Otevř se, bráno nebeská,
ochrano synů Evy,
a nech mne slyšet blažené
andělů Svojích zpěvy.
Já klepu, zvoním, otevř mi,
zvlášť na života sklonku.
Dnes příjmi dárek maličký,
ty květy modrých zvonků!