Jde starý Isai k pastvinám a k Davídkovi praví tam: Nes bratřím chléb a pražmy! A tuhle deset syrečků
dej hejtmanovi, synečku, a pozdravení vzkaž mi! A David hned si poskočil a rusou hlavou zatočil:
Hej, pohunku, pas ovce! – A přešel tichý Betlehem a širošírá krásná zem vítala svého lovce.
To výskot byl a zpívání, když začli všichni skřivani a David s nimi jásal! On tolik krásných písní znal,
můj Bože, co jich naskládal, když otci stáda pásal! Za slunce došel k táboru: Tu vojsko volá ve sboru
a šikuje se do řad. On uzlík nechá u stráží a v před se tlačit odváží, vše vidět musí pořád!
Hle, tam jde obr Goliáš! Chlap jako hora, před ním stráž, a ušklíbá se z dáli: „Nuž, nikdo nepůjde se bít?!
Já padnu-li, můj padne lid!“ Však Judští do noh dali. Zachmuřil David smavou tvář, zlověstná z očí šlehá zář,
a po zbroji se sháněl. „Kdo je ten neobřezanec? To byla by mně pěkná věc, ten aby lid můj haněl:“
„Jdi, jdi!“ – křik’ bratr Eliáb, „tys na něj přece jenom sláb! a co tu vůbec hledáš? Tam vlka nechals’ ovce pást
a mezi nás se budeš mást a pokoje nám nedáš!“ – Nono, můj bratře, jaký vztek! Vždyť poslal mne sem tatíček.
Nuž, lidé, chci co zlého? – A všichni kolem zvolali: Tož zaveďme jej ku králi, junoška troufalého!
Když toho sršně uštípe, král Saul jej statky zasype a dá mu svoji dceru! Ba celou jeho rodinu
všech robot zbaví v hodinu, toť lákavé je věru! Když ale přišel ke králi, král řek’: „Ty’s hošík nezralý,
však on se zrodil s helmou!“ Jen, pane králi, pošlete mne proti bídné slotě té, já pral se s jinou šelmou!
Kolikrát medvěd, ba i lev ucítil mojich paží hněv, když s ovcemi si hráli! Tož jistě nedá Hospodin,
by zhynul jeho věrný syn a pohané se smáli! „Nuž, s Pánem Bohem!“ řekl král, své oruží mu obléc dal,
meč těžký, třpytnou helmu. Však David nemoh’ poskočit, ni otočit se, vykročit – svlék’ pancíř, – překážel mu.
Vzal jenom hůl svou v poskoku a pro oblázky k potoku šel do pastýřské brašny, kol dlaně ovinul si prak –
byl prostý tak – jen jeho zrak byl bojovný a strašný. Jde proti němu Goliáš, a před ním výzbroj nese stráž:
„Aj, hleďme na mladíčka! Už „Boží voj“ jen panenky má s křehounkými raménky a růžového líčka?!
Nu, hleďme, hleďme chlapíka! Jde s holí jako na psíka! Ať Belzebub tě zpere! Pojď jenom, pojď, mé holátko!
Ať puknu, když tě za krátko sup s vlkem nesežere!“ Tu David zvolal: V hrdlo lžeš! Ty na mne s mečem, s kopím jdeš
a jazyk tvůj se rouhá – já však jdu smazat potupu, jdu jménem Boha zástupů, On čáka má i touha!
Dnes Bůh tě sevře pěstí svou, dnes srubnu hrdou hlavu zlou, Bůh Judský vstává ve mně! On beze zbraně – synkem svým –
dá vraha ptákům nebeským, moc Jeho uzří země! A po mošničce ruku vztáh’, v prak naložil, kol hlavy mách’
a vymrštil jej rázem. Hoj, ranil obra do čela, krev do brady mu crčela a tváří padl na zem.
A nežli moh’ se sebrat zas, hup! David meč mu vyrval v ráz, sťal hlavu odhodlaně. Tu Filištíni – skřek a lek –
hned horempádem na útěk a Judští zhurta na ně! Ó lidé dobří, to byl hon! až k dálným bránám Akaron
je vrahy seta cesta! A potom tábor zajali, vše zbraně, skvosty pobrali a vraceli se v města.
Tak národu dav svobodu jel David s králem v průvodu přes vísky, města, dvory: Kam přišli, všude, celý den
jim bílých panen, dětí, žen vstříc vycházely sbory. A nesly husle, cimbály, skákaly, hrály, zpívaly
hlas do muziky mísíc: „Buď slaven Saul, náš pán a král, on tisíc vrahů ve prach sklál, však David deset tisíc!“
Cookies on Poetry Cove