Já udiven se často na svět dívám
a celé epos lidstva připadlo
mi jako pimprlové divadlo:
Tu humor lehtá mě – tu nudou zívám.
Ten stále taká jako kyvadlo:
„Čí chleba jím, tomu i zpívám“ –
ten zuby skřípe, když já hlavou kývám
a ve tvář metá mi své zrcadlo.
A v divém zmatku loutka loutku sápe,
sen o věčnosti jest jim zemí cizí;
když hvězdy mluví, loutka tupě chrápe.
Ó Mácho! Mácho! Bol tvůj nevymizí.
Ztrhané struny zvuk! Zborcená harfa zní.
Daleká cesta. Marné volání.