Dí bílá lilije:
Když dítě políbí mě rtoma
a na srdéčko čisté přivije –
ach, tu mi blaze, tu jsem jako doma!
A na to maceška:
Já plesávám, když srdce mladé
mne nesouc na hrob matce, štká
a na uslzený mě mramor klade.
A mně, dí sněženka,
je místem nejdražším jen košík,
v němž roznáší mě bosá dívenka
neb černooký, bledolící hošík.
V to poupě růžové:
Já nejraděj se k ňadrům tulím,
jimž budoucnosť plá v záři duhové,
a dýchám chládek láskou rozplanulým.
Leč konvalinka dí:
Radš pod obrazem Panny svaté
svou vůni roním, když ji zástup ctí,
a máj jí zpívá ku své harfě zlaté.
Barvínek šepotá:
Já nejradš v dívčích vlasech spávám.
Čím čistější je panny lepota,
tím veseleji po kadeři hrávám!
Pak šeptla fijala:
Mně slaďounce se v knize dřímá,
z níž duše v máji máj svůj čítala –
a teď jen očima čte zrosenýma...
Však vavřín šumotá:
Mně na šedinách spí se hebce;
leč sladší dřímota a samota
mi – na bílé a zpráchnivělé lebce...