„My nechcem Krista! My chcem Barabáše!“
tak bouřil dav před domem Pilátovým –
a Pilát uhnul davu, myl si ruce
a vojákům dal tělo Krista v pospas. –
„My nechcem Krista, my chcem Barabáše!
Ať vraždí, laje, strojí revoluce –
ať pije, svádí, cizoložstva páše,
jen když nás nechá klidně v našich hříších,
když nový život nekáže a návrat,
když naše lenost dál si může hovět
a hlavu zdvihat může naše pýcha,
když dále můžem hrabat do svých měšců
a dále hýřit – jen když prorok mlčí!“
Tak myslil svět! V nadšeném hulákání
táh ulicemi Jerusalemskými,
že dobyl vítězství – že zabil Boha.
„Tam na Golgotě zmlknou navždy ústa,
jež hlásala ty nepříjemné pravdy.
Tam proraženy hřebem ztuhnou nohy,
jež za hříšníky spěly celou zemí,
tam vykrvácí pravice, jež důtky
z provazů spletla na hanobce chrámu.
A bude pokoj! Svatý pokoj hříchu!“
Tak jásá lůza! Ale jaká hrůza!
Slunce se tmí a hroby otvírají,
země se chví, opona v chrámě praská–
stráž omráčena klesá, Kristus vstává,
v nádheře jitra září Pravda, Božství,
jde staletími, všude zvony zvoní.
Vždy křižován a stále znova vstává
nad hvězdy, věky roste jeho sláva,
v nic klesají, kdož jeho tváře bijí,
a kdož ho milují, s ním věčně žijí.