Jdou lidé vážně světem,
jdou kněží, mudrci –
masku na vlastní tváři,
škrabošku na srdci.
A pod maskou vře vášeň
a pod škraboškou hřích,
ukrutná tají se bolest
a divoký sevřen smích.
A nikdo nic nevyzradí –
jen básník s kuráží
své peklo a své nebe
před světem obnaží.
Kdos nad tím zaplápolá
radosti plamenem,
a někdo po tom srdci
uhodí kamenem.
To srdce básníkovo
je světa zrcadlo –
a proto roztříštěno
v kout mnohé zapadlo.