Jed’ foliantů prach, v krev dějin číši hroužil
po léta, léta. Snášel kameny
k té velké stavbě, kterou vzklenout toužil:
O soudu posledním zpěv plamenný!
Dante jej ved’, a obra rameny
jej podnášeje Angelo mu sloužil.
Jen vidinám svým živ byl zmámený –
a život krátil se – a stín se dloužil.
Let padesát už měl, když silou Boží
svou báseň dosnil. Zítra počne psáti!
A mrtvého jej z jitra našli v loži.
Jde pohřeb. Zvony smutně počly lkáti
a v průvodu jde Poesie v snění.
A jeho chrám? Je dostavěn či není?