Už chodil jaksi smuten svojím rájem. Strom každý znal, všem zvířatům dal jména. S ním hrála si, leč mluvit neuměla. Jen hříčky znala, bujné dovádění –
leč když jim pěl, co v nitru jeho hárá, své myšlenky a stesky nadpozemské – buď mlčela neb řekla: bú – kvá – mé... Už nebylo lze samoty té snésti.
Jen stromy šuměly tak tajuplně, a vody hučely – jak jeho steskem, leč lidským hlasem nepromluvil nikdo. Adam se rozsmutnil a smutkem usnul.
Tu přišel Bůh a z útrob vlastních mu vyňal ženu. Adam probudil se. Tu v rosné trávě viděl bílé tělo, tak jemu podobné, leč mnohem krasší.
Však chladné bylo – socha – nedýchalo. Tak sedal dny a patřil na tu krásu, jež zastínila půvab všechněch tvorů. Jen slovo! Slovo kdyby promluvila!
A Bůh jí vdechl sladké kouzlo žití, i povzdechla. A on ji vodil rájem a jmenoval jí zvířata a stromy, a ona po něm učila se mluvit.
Pří každém slově plesalo mu srdce. A brzy tolik žvatlala mu v uši, že počal uhýbat a tajně myslit: Ó, kéž by uměla jak ptáče zpívat!
I učila se od všech ptáků písním a zpívala. Ne člověk, ale cherub! (Když nebesa se někdy otevřela, tak hlasy andělů tam odtud zněly!)
A Adam naslouchal své ženy písním, až i ty písně pak mu zevšedněly – a aby ušel žvatlání a zpěvu, s motykou svojí chodil po zahradě
a vázal révy, štěpy ořezával a obíral jím housenky a poučí. Tu zanedbána, Eva počla hledat si zábavy a snouti vábné pikle
s tím hadem na stromě a o jablku snít čarodějném, osudnou tak za zády muže dělat politiku, vyzvídat tajné srdce jeho spády.
A od té doby dcery její vládnou a za záclonou snují nitky světa.
Cookies on Poetry Cove