V zelenavém úvale
poorané hory
stály snivě, zdumale
prastaré tři bory.
Když jsem kol šel silnicí
v palném slunka vedru,
sedal jsem v chlad šumící
severních těch cedrů.
Rád jsem léhal do mechu.
Bory v šeptném vanu
vzpomínaly v povzdechu
bratří na Libanu.
V rozšumělých korunách
mladý pták jim zpíval,
z hlubin mechu jako v snách
chladný pramen splýval.
Hledě v pouště do dálí
uvěřil jsem tuše,
že v těch borech skryta dlí
dávných lesů duše.
Lesy kol jsou skáceny,
jen jich duše snivá
v tento koutek zlacený
utekla se živa...
Jednou však jdu opět kol –
bory! moje bory!
kdo vám sklátil hlavy v dol,
do úvalu hory?
Rudá krev vám vyvřela
do sivého vřesu –
a kam ty jsi letěla,
duše dávných lesů!!?...