Můj domku v polích, jak se mi už stýská
po samotě v tvých několika zdech,
po zahrádce, v niž teď už podzim leh’,
a která růží poslední se blýská.
A tichý smutek u srdce mne stiská,
když vhroužen zrakem v moře pražských střech
své duše na dně slyším dlouhý vzdech:
můj domku v polích, jak se mi už stýská!
Je volno touze pod oblohou volnou,
kde z hloubky noci země slyšíš dech
a amen šeptat vlastní horký vzdech,
kde věčné pravdy k jádru duše prolnou,
a žít je snadno, i když smrt je blízká.
Můj domku v polích, už se mi tu stýská!