Ve švihovské kapli ve zřícenin klínu
zakmitáním slunce vzbudilo se ráno,
jako zrůžovělým prachem posypáno
pavučí se chvělo pod klenbami v stínu.
Tichounce se zbožnost ze všech koutů zvedla,
na dřevěný oltář do květů se skryla,
stará řezba soch se sluncem ovroubila;
záře stříbrná i do kropenky shlédla.
A jak zvonek svolal pokoru a víru,
na oltáři svíce drobným světlem vzplály,
modlitby se kolem v tichu rozšeptaly.
A nad chvílí klidu, nad náladou smíru
dějů doznělých a slávy pomník tklivý,
šerý, starý hrad se týčí mlčelivý.