Dnes vonělo už jaro z tichých polí,
jež spala v běli sněhů posledních;
kouř ze vsi táhl lehce pod topoly
a jiskry slunce kmitaly se v nich.
Ze křovin touha hovořila ptačí
o blízkém příští květů do zahrad.
Jen s holých strání do údolí kráčí
stín výstrahy a nedůvěry chlad.
Jde lehce jen a sotva stopy vtiskne,
leč sesmutnělá duše rozumí:
až nade květy první bouří blýskne,
i nad hřbitovem déšť se rozšumí.