Do nesmírna rozplynulá země,
z dávných hlubin dávno vynořená,
jako žena v slzách opuštěná
smutek tvůj se tiše vrací ke mně.
Tvoje písky travou načechrané,
tvoje vody sametové, rovné,
šelesty tvých hájů nevýslovné,
vše mi z dálek marnou touhou vane.
Vedle cesty, stínem utišeny,
sto let mlčí skřivené tvé chýže,
sto let trčí mlýny rozpřaženy.
A když večer rosou skropil hloží,
a když kouř se k zemi připjal níže,
v rašelinách zřít je stopy boží.