Bolestiplná, jež jsi mezi námi
své duše trýzeň nesla vřavou všední,
máš věčný mír. A kde se nerozední,
v tom prašnu dál, my jdeme stesku tmami.
Máš věčný mír! I v děj své lidské dramy
jim znala’s srdce své hřát ze dne ke dni.
Zbyl jeho bílý květ, i nedohlední
kde snové tví už mizí věčna v chrámy.
A kudy’s nešla, mělkou cestou střední
jde dále svět, jen o vzpomínku těžší
a poznáním, jímž stesk se neutěší.
Byl slunný den, a stměl se po poledni!
Jen teplá, vonná vlna v duši schvěla:
vzpomínka, úsměv, sen – tvá duše celá.