Zvučely zahrady tisíci písněmi
– sensace všední a prostá –
pod stromy svítilo zlatými třásněmi,
mohl’s je počítat do sta.
Chvíle sem zavála bělavé motýly,
vlašťovka modrem se kmitla,
a někde ve vsi jak poledne zvonili,
vzpomínka za srdce chytla.
Vzpomínka tichá a šerá a vzdálená,
s nevelkou travnatou hrází,
struha je pod ní a voda v ní skalená,
hučení mlýna jen schází.
Vzpomínka zpola jen vzepjatá k vědomí,
ale až semknula zraky!
Nejtišší hladinou lidského svědomí
chvílemi zavře to taky...
Dosud jsou zahrady plničky písněmi,
ve trávě zlato je posud,
v tichu jen slyšíš, jak tluče se při zemi
ubohý člověka osud.