A přece jsem pár zachyt paprsků,
má duše, přece chvíli jsme se hřáli,
leč u nás břeh je plný oblázků,
a proto v květech přistát jsme se báli.
To bylo jenom jako posvěcení –
leč pro nás už, má duše, slunce není.
Že snili jsme, i to bůh trestá těžce –
a ke skalám a v mlhu zpět se nechce.