Hrstka květů vyrůstala, kudy šel jsem, u cesty,
někde bílý, někde rudý – jak je život peřestý.
Jejich vůni chápalo jen snivé srdce básníka,
nedokvetlé, záhy svadlé v knihu si je zamyká.
Bílé květy jako rudé, vítr mi je rozdmýchal,
až ten jeden nejvzácnější na dně duše kvete dál.
Hluboko, kde jeho květy lidská mysl netuší. –
Ale vedle cesty mojí prázdno bolí do duší.