Jsi nedaleko jen, vím, že se vrátíš záhy,
a přec mi po tobě se tolik, tolik stýská,
ba i když v pokoji jsi vedle, tak mi blízka,
až těsně u sebe mít chtěl bych zjev tvůj drahý.
Zřít tiše, důvěrně v tvé ušlechtilé tahy,
tvou cítit teplou dlaň, jak moje spánky stiská,
zřít, kterak dechem tvým ta všechna trýzeň nízká
mých hořkých dnů kdes míjí za našimi prahy.
A znovu poznávat a znovu každodenně
ti za to děkovat, čím stala se’s mé duši,
červánku růžový v můj večer příliš časný...
Tak do své samoty v tvém zašeptaném jméně
si volám štěstí své; a vzdech ho neporuší,
a hřích ho nestřísní, sen jediný můj krásný.