Den zapadá, vždy jeden jako druhý,
a zamíhá-li jeden hrstkou květů,
hned druhý mrazem všecky spálí je tu
a vyrovnává předešlého dluhy.
Je život prázdný a jen zápas tuhý,
jejž při písni a s polibkem tvých retů
přec denně prohrávám; a mizí v letu
můj život, jako na hladině kruhy.
Až poslednímu západu v tvář tváří
se zahledím, i pak jen monotonně
se vnořím do mlhy svým marným žitím.
Pak přijdou země dobří hospodáři,
a, opadlý květ léta na záhoně,
svůj prach o kterýs příští západ vznítím.