Uprostřed vlhké jedlové vůně
u cesty vlídných domků je řada,
opodál v samet mlčící tůně
slunečné zlato v penízcích padá.
Na kámen v stráni ještěrka chvíli
bázlivé tílko důvěrně vzepne.
V dálce, jak průsek ke vsi se chýlí,
čechrá se jakés políčko řepné.
Zevšad se ticho poledních kouzel
neslyšným proudem při zemi vlní.
Duch, jenž se marně bolestí vzpouzel,
souladem smíru zvolna se plní.