V ta místa, kde jsem líbal tebe
v dnech sladkých ve svém náručí,
teď šedivé se dívá nebe
a vítr někdy zaskučí.
Teď z rána mlha padá na ně,
a z křoví nezní ptačí zpěv,
jen časem zalétne sem maně
snad vyplašená koroptev.
Snad skalní holub usedne si
tu někdy na vrch jasanu,
a ničí krok jej nepoděsí
a nepřerve nit jeho snů.
Tak jako v prázdné kapli je tu,
v níž světlo dávno doplálo,
kde trochu vůně svadlých květů
jen z minulosti zůstalo,
a kam se nikdo nenavrátí
by pomodlil se na chvíli.
A naše štěstí –? Ať se ztratí;
my jsme se přec jen napili.