Má žena se mnou, sami spolu,
a s námi mrtvých tisíc let!
Jdem po zvětralých schodech dolů
kamennou stavbou naposled.
Velikost zašlá, rozkoš stichlá,
a vášní kdysi horký proud –
jak zřícenina by si vzdychla:
let tisíc nezapomenout!
Dnů umlčených neslyšně tu
se ohlas budí mezi zdivem,
kamenným, velkolepým divem
jak dech by vanul mrtvých květů...
A zvolna vracíme se zpět.
Zněl výsměch to z té hrobky let?