Měsíční světlo pod klenutí zapadá,
kde dole šumí rozkypělá nálada,
kde chladná zvědavost a samotářské snění
cíl stejný nalezly, a hodný závidění.
V hluk zpola tlumený zazvoní sklenky třesk,
důvěrně za sloupem kmit’ dívčích zraků lesk,
krev jaře zpěněná vzduch teple zanítila;
v té směsi národů teď jedna duše zbyla.
A tiše se stěny, jak v stíny bledá záře,
v ten cizí zírá shon tu busta pohádkáře;
jí úsměv na rtech hrá, záhadný v oku stín.
Co on tu v půlnočním kdys vidění zřel s žasem,
už nikdo nepozná; i v kouzlo růže časem
střízlivost praktická napředla pavučin.