Drobounké lístečky akátu,
plno jich ve trávě stlívá,
žlutavý smutek těká tu,
v alejích mlhou kývá.
Bez hlesu nizoučko nad plání
holubi přeletí zvolna...
Náhle tě lítost pokání
rozchvěje mimovolná.
Cítíš už zimu tam za mříží,
vidíš, jak chladně se dívá.
Kudy se v srdce připlíží,
kolik jen hodin zbývá?!
Horoucí paprsky sluneční
najednou málo tě hřály,
z hladiny času všude ční
nějaký kousek skály.
Všude zříš záhony nezryté
v poli, z nějž málo jsi klidil,
a nějak cítíš v chvíli té:
došel’s, a nepořídil.
Díváš se, díváš a zamýšlíš,
co chvíli list na tě spadne;
šel jsi a šel, a náhle zříš
poledne šedé, chladné.