Sen staré kultury mou duši opřádal
a smutek po srdci mi sahal ze všech koutů,
kams ke dnu minula se mysl nesla dál
až do dnů krásy té, jež zvoní ozvěnou tu.
Benátský hrdý rod se v stínech vrátil zpět
sem v trosky umění, v němž hýřil tady kdysi,
žen divně stepilých horoucně svůdný květ;
a v sny se ze zahrad zvuk serenády mísí.
Leč v souzvuk nádhery a rozkoše teď zapad’
tón jeden hluboký a bolestný a táhlý.
V mých rozkypělých snech jím povstal zmatek náhlý.
Leč duše vzrušena pojednou začla chápat:
vzpomínka pohřební to zněla korridory.
A do snů vešel stín největší, Wagner chorý.