Ovlhlý po dešti se Brixen v parách koupá,
až k horám dolina je jimi zavřena,
z koruny ořechu sem hořká vůně stoupá,
a uvnitř vykládá dobrácká stařena.
O vetchý okna rám se opřela má žena,
kams v dálku ztrativši se vroucím stesknutím,
babička mluví jen, a mluví zanícena
pro osud neznámý, jejž zná jen citem svým.
A v koutech zakletý se smutek volně houpá,
v nějž jako nad hrobem pár bílých lístků plá;
je klade za obraz krajanská úcta skoupá.
A venku v korunách dech větrný jak sténá,
stín bílý v okně vstal. Mně v duši napadla
květina zlomená, Julie usoužená.