Můj přítel hoch byl roztomilý věru,
my věřili si, k cizí zlobě hluši,
a častokrát, když táhlo k podvečeru,
jsem četl s ním v své otevřené duši.
My byli blízci si svým každým sněním,
a z jeho listů čet’ jsem touhy svoje,
pár jeho slov mi bylo povzbuzením,
když už jsem unaven se vzdával boje...
Že teď mi duši zranil do krvava!
Ta duše věru malou cenu měla,
a dnes se tolik komedie hrává.
A konečně i to já chápu zcela:
vždyť on má diplom, postavení skvělé –
a já jen srdce, srdce jenom vřelé.