Jen prostý kámen a dvě růže za ním,
a ducha schránka největšího tlí tu.
V uctivě vroucím vzrušení se klaním,
když theorie ustoupily citu.
Ve stříbrnavém orosení ranním
lístečky třpytně mihají se v svitu,
jak rozčechrány lehkým, vlažným váním
snad modlitby si v ticho šeptají tu.
Opodál Wahnfried stojí zasmušile,
zbavený kouzla samoty a pýchy.
Veliké jméno snímá malých hříchy.
Jen tady klid a k přemýšlení chvíle.
A vítězný, jejž deska slávy kryje
sám památkou svou v stánky kupců bije.