Stínem lesa krytá na úbočí skály
stará studánko, již věky dochovaly,
v kamenech a mechu staletí šla kolem,
tvoje voda tiše tekla nad údolem.
Jednou stříbrná jen hladina ti stměla,
úžasem se čistá voda rozechvěla:
se zástupem, který žehnal kříž svůj nesa,
s hradu světice šla k tobě stínem lesa.
Na stráni se náhle rozjasnilo divem,
plno bílých růží kvetlo mezi zdivem,
mezi nimi lidské žaly zanikaly...
Od té chvíle v tobě odlesk kouzla dříme,
studánko, v niž mlčky do hluboka zříme,
stínem lesa krytá na úbočí skály.