Večer a ticho. Měsíc už vzchází,
u okna sedím sám a sám,
v jizbu mi stromy stíny své hází,
slavíci kdesi zpívají v mlází,
a já tu na vás vzpomínám.
Před oknem kvetou lípy a voní,
které vy máte ráda tak,
ve vlhké trávě cvrčkové zvoní,
světlušek tisíc vzduchem se honí,
chvílemi v křoví vzdychne pták.
Vlaku hvizd táhlý zalétl ke mně
odněkud z dálky ze trati;
netopýr kolem nesl se němě;
na blízku klavír zaplakal jemně,
jakoby bál se ozvati.
A je tak ticho. – Vzduchem se roní
neznámé něco, sladké však. –
Před oknem lípy voní a voní,
hlava se zvolna do dlaní kloní –
a mně je náhle smutno tak!...