Nad starým kostelem už zvony mlčí chvíli,
stín jako pavučí se napjal na pilíře,
v šeptání modliteb, jež v ohlasech tu zbyly,
zvuk našich kroků vpad, pod věčné světlo míře.
V románském souzvuku svou gotikou se šíře
ční starý náhrobek, hrozivý, vážný, němý;
kdo spí tu, slavný byl, meč, plášť i světlo víře...
Kdo spí tu, proklet byl, než našel klid v té zemi.
A jako v daleku když vítr v pláních kvílí,
cos chladem zaválo sem zvenčí od předhoří.
My náhle bázlivi jsme k světlu ustoupili...
Den letní skonává a slunce haluzemi
na věžích kamenných posledním žárem hoří.
A v parách krvavých ční chrám nad horské lemy.