To bylo loni na jaře, má duše spanilá,
když záře vaší bytosti se v hruď mou rozlila.
A přišly touhy nesmírné v mou duši horoucí,
jež svítily mi do snění jak hvězda přeskvoucí,
jak záře zlatých monstrancí ve stínu kathedrál,
a já se modlil v extasi a promluvit se bál.
Já bál se tehdy uvěřit té pravdě jásavé,
že necháváte pro mne bít to drahé srdce své,
že v duše svojí svatém snu, má bílá světice,
jste slyšela mou modlitbu, když lkal jsem nejvíce.
A teď, byť sebe vzdáleni, my nesklamem se již,
a každé jitra vzplanutí nás nese sobě blíž.
Až jednou jaro snese zas se v alej topolů,
pak první bouřka dubnová nás najde pospolu.
A budou bílé květy plát a vonět fialky,
stesk duší našich veliký kams zmizí do dálky.
A budou písně skřivánků se třásti krajem tím,
kde půjdem spolu v objetí svým prvním podletím.