Tiše se dívám v noci do tvých snů,
tiše jdu všude stopou tvojí za dne,
a kde ti v cestě hloží naleznu,
alespoň trny olamuji zrádné,
a když ti ze sna vzlykne bolest denní,
aspoň ti zjasním ranní probuzení.
A je to přece málo, pramálo,
ještě si cosi duše tvoje žádá,
slzí to v oku, když se usmálo,
mlčí to v srdci, díš-li: mám tě ráda,
nad každou prací, jež ti hlavu sklání,
chvílemi vzdychne zmlklé litování.
A já tě chápu, třeba nepovíš:
když jsem se s tebou na rozcestí setkal,
za mnou se tměla cesta dlouhá již,
den první tobě zlato v zraky vetkal.
Byla jsi srdci květem ze hlubiny
kořen však tuší na dně stlívat jiný.
Proto, když duši tvou to zabolí,
cosi i v mojí rozpláče se zticha,
a já to cítím, ať jdem kamkoli,
dost přece ti mé srdce nepospíchá,
vím, že i nad tvůj milý úsměv sladký
zrak se ti kamsi pořád dívá zpátky.
Proto mi nelze dost tě míti rád,
vrátit tvé duši, co ti srdce vzalo,
proto chci v tmu ti hvězdy rozžíhat,
přinutit slunce, by jen tebe hřálo,
proto tak střežím úzkostně tvá snění,
a tvoji cestu rovnám po kameni.