Poslední slunce světélka na staré věži hasnou,
do jeho zlata pohřbívám pohádku duše krásnou.
Pohádku duše kratičkou – nezačla skorem ani –
o jednom srdci oddaném, o marném milování.
Ztracených písní teskný tón sotva se ozval z dáli,
najednou všecky bolesti o srdce mé se rvaly.
Potom se zvolna stišilo, dlouho co lkalo v muce,
skrání se měkce dotekly laskavé bílé ruce.
Chladno jen ještě zaválo od Bělče, jak se stmívá,
duše se dívá slzami, ale přec znovu zpívá.