Ve Žďáře na tůni, lekníny kde kvetly,
spadané se stromů svadlé listí stlívá,
prořídlou korunou slunce paprsk světlý
zamlklé hladině na rozchodnou kývá.
Za těmi lekníny duše zpátky touží,
za jejich ztracenou letní krásu bledou –
na srdce hlubině smutně, tiše krouží
listy, jež zapadnout ke dnu nedovedou.