Květy svadly v kytici, než se duše nadála,
tichý úsměv na líci ruku jste mi podala,
odešla jste do daleka, kde vás jiná duše čeká,
za vámi si zaplakala moje snivá touha měkká.
Sen vybledne za chvíli – v bolesti to chápu přec,
i ten motýl spanilý v květech hyne na konec,
co se mojí duši zdálo, zvolna v tichu usínalo,
zašlo, než-li den se schýlil, a jen ze sna zavzlykalo.
Skřivan píseň dozpívá, než-li sněhem zbělí kraj,
moje láska blouznivá žila již svých květů máj,
teď už jenom mlha padá v kraji u nás v pustá lada –
jen má duše prázdná někdy zaplakala by tak ráda.