Je tady, duše má, všecko jen na chvíli,
bláhový, kdo tu oč prosí;
musí ti postačit, že jsme se napili
ze květu alespoň rosy.
Skřivan si ve slunci jásavě zazvoní,
mráz ho však najednou spálí,
ponejprv zabouří, fialka nevoní –
proč ztichli, kdo se tu smáli?
Ba už i s oblohy, zdá se ti, slyšíš vzlyk,
hvězdy se v bezednu tratí –
A člověk touží přec aspoň ten okamžik
někomu celičký vzdáti.